Death metalový svět jménem PANDEMIA s visačkou „Made In Czech Republic“ má svého nezaměnitelného ducha, to je myslím věc, na které se všichni, kteří jsme už s touhle smečkou měli tu čest, shodneme. Měli jej i na prvních dvou oficiálních albech „Spreading The Message“ (2000) a „Personal Demon“ (2002), které se nesly ve znamení ortodoxní a nesmiřitelné smrtící nakládačky, a má jej i na novince „Riven“. V souladu s neutuchajícím celkovým elánem kapely (promítajícím se nejen do vášnivého koncertování snad po celém světě, Jižní Ameriku nevyjímaje) se však jeho podstatná část odklání od dosud zřetelně vytýčeného směřování a nabírá malounko progresivnější a experimentálnější  kurs, jež se zdá být minimálně osvěžujícím v jaksi mrtvolném ovzduší domácího death metalového impéria. Ovšem, má to jeden háček. Jako přízračný démon (osobní, chcete-li) se nad ním až příliš okatě vznáší kouzlo MORBID ANGEL.

Je pak otázkou, které misce vah přisvědčit spíše. Té, na níž máme CD „Riven“, přinášející celkem zajímavý zážitek, šťavnatý, řízný, i když po vzoru originální světové veličiny, anebo té, na níž jako mrcha leží libovolné album některé ze spousty kapel (pochopitelně nejen domácích, abych byl férový) hrajících neutrální „taky“ death metal, až do morku kosti ovšem inspirovaný všemi a vším, co se kdy na této scéně mihli a mihlo. Já osobně volím první možnost, a to z toho prostého důvodu, že v jejím případě se jednoduše mohu věnovat něčemu, co má smysl poslouchat, a takovým poslechem se také bavit. Přesně v souladu s oním americkým podtextem totiž PANDEMIA umí na posluchače vyzrát a naservírovat mu solidní porci ze smrtícího menu, hodnou nejednoho ochutnání.  Stojí za tím především umně vršená tornáda bzučivých kytarových riffů, kousavých jako hejno zuřivých piraní, a proces jejich rozpouštění do dosud neslyšených experimentálnějších pasáží (o nichž se dá hovořit i jako o slušně schizofrenních), načasovaných vždy do toho pravého momentu („Riven“, „Weight Of Wisdom“ nebo „Legion Beneath“). Samozřejmě, že celá kapela k tomu musí fungovat jako čerstvě namazaný strojek, ale to v právě probíraných podmínkách nepovažuji za nutné nijak zvlášť zdůrazňovat. Nejvýraznější vzorek celé té současné tváře PANDEMIE je ukryt pod pořadovým číslem pět „Us And Them“ a na jeho silně podmračeném podtextu si krom zmíněných postřehů můžeme nastínit i další průvodní znak alba, totiž velmi sugestivní a místy až depresivní náladu, jejíž přítomnost se ovšem také dala očekávat. Znovu ale musím jedním dechem dodat, že v tomto směru mají zejména instrumentálky „Dispirited“ a závěrečná „All Alone“ svou hlavu a patu, a jejich poslech člověka nepochybně osloví.

Zkrátka a dobře, některé zboží z druhé ruky je kolikrát kvalitnější, než to z té první, a platí to i pro metalové poměry. Záleží při tom samozřejmě na spoustě okolností, nevyjímaje ani tu, z které ruky je právě nabízeno. A právě proto mám za to, že s PANDEMIÍ si můžete plácnout bez výraznějších obav.